Kovářství je řemeslo zabývající se zpracováním oceli a jiných kovů za tepla. Patřilo k nejvýznamnějším oborům lidské činnosti. Schopnost zpracovávat železnou rudu patří k jednomu ze základních hledisek nahlížení na vyspělost starověkých civilizací. První pokusy lidí zpracovávat železo spadají do 3. tisíciletí př. n. l.

Ve středověku byly kovárny vzhledem ke zvýšenému riziku požáru zřizovány většinou mimo zástavbu, na kraji obce nebo před hradbami měst, což představovalo určitou nezávislost na obci. Kováři, kteří pracovali s ohněm byli respektovanými osobnostmi a často jim byly přisuzovány magické schopnosti. Jejich dílna byla jedním z míst, kde se lidé setkávali a kudy proudily informace. Byli také prvními mezi léčiteli, a to lidí i zvířat, zejména koní. Kovářova žena byla často kořenářka a tudíž sám mistr mohl léčit pouštěním žilou, vyhánět zlé duchy a chránit před uřknutím, ale také trhat zuby a napravovat zlomeniny. Víra v magickou moc kovářské práce se dosud zčásti zachovala ve formě podkovy pro štěstí.

V dnešní době je kovářství ve vyspělých zemích okrajovým a spíše uměleckým řemeslem.